Toulky po Seychelách na katamaránu

Po této dovolené jsem toužil už celé roky a chtěl jsem ji podniknout právě takhle, na lodi. Miluji moře a už léta se s manželkou a dcerami bavíme objevováním různých ostrovů, zátok a zákoutí Sardinie a Elby na našem nafukovacím člunu. Navíc si čas od času, když mi to čas dovolí, vyrazím na několik dní s přáteli na plachetnici.

Moje manželka naopak na plachetnici nejezdí, a tak měla před touto dovolenou obavy z nocování na moři mimo přístav. Snad ještě více se bála společného pobytu v omezeném prostoru, jaký plachetnice obvykle nabízí, s neznámými lidmi, kteří navíc mluví jiným rodným jazykem než my.

Když manželka souhlasila, že se mnou na tuto dovolenou pojede, bylo to pro mě velké překvapení. V zahraničí jsme už něco procestovali – Karibik (Dominikánskou republiku, Britské Panenské ostrovy atd.), Maledivy (Gangehi), Rudé moře (Marsa Alam, Šarm aš-Šajch) a samozřejmě také Evropu –, ale tato dovolená mě lákala odjakživa.

Miluji přírodu a šnorchlování a některé scenérie, které dokáže vytvořit jen příroda, mě dojímají – třeba krásný západ slunce, malá zátoka nebo nespočet drobných rybek, které svými barvami oživují mořské dno. A kdoví proč pro mě Seychely vždy představovaly právě toto všechno. Když k tomu přidáte plachetnici, která je pro mě symbolem svobody, místem, kde mohu znovu najít sám sebe a zcela si vyčistit hlavu od všech starostí, které mě běžně sužují… pro mě je to dokonalost… ale co pro mou manželku? Právě tato pochybnost mě trápila.

Jakmile tedy manželka souhlasila, k čemuž přispělo i naše 25. výročí svatby, začal jsem na internetu hledat tisíce různých možností. Ve skutečnosti však sedmidenní plavba na katamaránu, kterou jsem našel na webu SeyVillas, VPM Cocktail Créole, splňovala všechny naše potřeby a očekávání – velký katamarán, a tedy dostatek prostoru, mnohem větší kajuty než na běžné plachetnici, vyšší stabilita při kotvení i během plavby a možnost navštívit různé zátoky přímo z moře… perfektní. A tak jsem bez dlouhého váhání rezervoval, ovšem až poté, co jsem několikrát vyrušil pracovnice SeyVillas, které s nekonečnou trpělivostí odpovídaly na všechny otázky, jež si pro mě manželka připravovala.

Dne 31. března jsme se v Boloni nalodili – tentokrát do letadla – a se společností Emirates zamířili do Dubaje. Musím říct, že ceny byly poměrně podobné jako u ostatních leteckých společností, s výjimkou Ethiopian Airlines, se kterou jsme se rozhodli necestovat, abychom se vyhnuli očkování proti žluté zimnici, jež bychom kvůli tranzitu v této zemi museli podstoupit. Let byl vynikající, personál velmi milý, nabídka palubní zábavy skvělá, jen prostoru bylo… jak už to v ekonomické třídě bývá, trochu málo. Po dvou hodinách čekání v Dubaji následoval let z Dubaje na Mahé, opět se společností Emirates. Tentokrát byl personál mnohem méně vstřícný a pozorný k potřebám cestujících – možná proto, že jsme letěli ekonomickou třídou?

Ráno v 6:30 jsme přistáli na Mahé. Vyřízení celních formalit trvalo asi hodinu a hned poté na nás u východu čekali velmi milí pracovníci společnosti Creole. Přivítali nás, předali nám dokumenty a požádali nás, abychom počkali na další pár, který měl jet s námi na Eden Island. Jen několik metrů od stanoviště společnosti Creole jsme našli stánek Cable & Wireless, a tak jsme využili příležitosti a koupili si předplacenou SIM kartu pro volání do Itálie, jak nám doporučili pracovníci SeyVillas. Za chvíli dorazil i druhý pár. K našemu velkému překvapení to byli Italové a měli se zúčastnit stejné plavby jako my. Hned od začátku jsme si lidsky dobře rozuměli.

Společně jsme se pohodlným a velmi zachovalým vanem, který rezervovala SeyVillas, vydali na Eden Island a odtud do hotelu Eden Blue. Tam jsme se rozhodli posnídat a několikrát se vykoupat v bazénu, než nastane 15:00, tedy čas nalodění. Hotel je velmi příjemný, a přestože nemá vlastní pláž, jeho bazén nabízí pěkný výhled přímo na přístav Eden Island.

Eden Island: bazén hotelu Eden Blue

Ve stanovenou dobu se jeden ze zaměstnanců hotelu nabídl, že nás k místu nalodění odveze elektrickým vozítkem, jaké se obvykle používá na golfových hřištích. Pěšky by to trvalo jen několik minut, ale pod žhnoucím sluncem ve 14:00, se zavazadly a v nepříliš vhodném oblečení, by to nebylo zrovna příjemné.

Eden Island je i dnes z velké části staveništěm a u místa nalodění tehdy kromě zcela nových toalet nic dalšího nebylo. Několik minut chůze odtud se sice nachází supermarket, ale nešli jsme tam a raději jsme zůstali ve stínu.

Kolem 16:00 nám kapitán dovolil vstoupit na palubu, představil nám katamarán a přidělil kajutu. Po malém občerstvení jsme konečně vypluli směrem k mořskému parku St. Anne.

Kajuta byla útulná, čistá a voňavá a pro někoho, kdo jako já cestoval na plachetnici, také velká! Byla v ní skříň přes celou výšku, kam bylo možné pověsit i delší oblečení, a k tomu menší skříňka. Pod dostatečně velkou manželskou postelí se nacházely dva úložné prostory na zavazadla. Musím dodat, že jsme měli plátěné lodní tašky, nikoli pevné kufry, ale i tak zbylo místo na batohy, které jsme měli jako příruční zavazadla.

Výška kajuty byla v celém prostoru stejná, přes 2 m, a to i nad postelí. Koupelna byla vybavena elektrickou lodní toaletou a sprchou, což je pro plachetnici typické řešení, a byla dostatečně prostorná. O ochlazování kajuty se staral ventilátor a velký stropní průlez.

Počasí nebylo dokonalé a několik přeháněk trochu zmáčelo palubu katamaránu, ale za něco málo přes půl hodiny jsme dorazili do mořského parku St. Anne, kde jsme neztráceli čas a hned se vydali šnorchlovat. Tady mě čekalo první příjemné překvapení. Říkali mi, že pod hladinou nemám očekávat nic zvláštního, ale objevil jsem velká hejna pestrobarevných ryb – ploskozubce, pomce, klipky a čtverzubce… Bohužel je obklopoval útes, který v důsledku jevu El Niño vykazoval jen velmi málo známek života.

Na konci dne jsme si však užili dvojitou duhu a krásný západ slunce.

Večeře byla vynikající: čerstvé ryby, zelenina a rýže, vše s typickými chutěmi kreolské kuchyně, které pro nás připravil náš šéfkuchař Daniel – a to byl teprve začátek. Hvězdná obloha, ze které člověku běhal mráz po zádech, a jemné kolébání moře – pro někoho, kdo je zvyklý spát na plachetnici zakotvené v zátokách našich moří, nic výrazného – nás téměř okamžitě uspaly.

Druhý den ráno nás slunce a skvělá snídaně z čerstvého ovoce, o jehož chuti, měkkosti a barvách si v Itálii můžeme nechat jen zdát, vajec, toastového chleba a kukuřičných lupínků, a pro největší mlsouny také Nutelly a marmelády, nabily pořádnou dávkou pozitivní energie.

Po snídani jsme vyrazili směrem k Praslinu s rozvinutými plachtami (i když spíš jen pro naši radost, protože foukalo sotva 10 uzlů a vzhledem k více než 55 km, které jsme měli urazit, považoval kapitán za vhodné nechat spuštěné motory). Slunce, vítr, barvy, příroda… ani jsme si toho nevšimli.

Pro milovníky plachtění je samozřejmě dovolená už samotná plavba a během těchto 6 hodin jsme měli spoustu času obdivovat ráj kolem nás, fotografovat, opalovat se a naplno odpočívat, každý podle svého. Já jsem využil příležitosti, abych si popovídal s kapitánem a jeho posádkou a dozvěděl se něco víc o trase, plavbě a dalších věcech, zatímco moje žena si blaženě užívala slunce… a povídání.

Ostrov Le Mamelle

A pak konečně Praslin.

Už během plavby, když jsme se přibližovali k ostrovu, jsme začínali tušit, jaký div nás čeká, ale naše představivost se tomu, co jsme spatřili, ani zdaleka nevyrovnala. Anse Georgette, kde byly barvy rostlin, moře i vůně – zkrátka všechno – úžasné!

Praslin: Anse Georgette

Sotva jsme spustili kotvu, hned jsme se vrhli do křišťálově čistého moře plného pestrobarevných ryb… Mysleli jsme si, že jsme dosáhli vrcholu, ale pak nás odpoledne čekala Anse Lazio.

Ve vodě kolem nás proplouvaly tisíce barevných ryb, kterým naše přítomnost vůbec nevadila, na modré obloze se vznášeli kaloni a všude rostly stovky různých druhů rostlin s pestrými barvami a nádherně vonícími květy… Nezapomenutelné. Hodiny strávené na tomto místě pro mě vyvážily veškerý čas na cestě. Už tehdy bych se mohl vrátit domů šťastný, ale ještě nás toho čekalo mnoho. K večeři jsme si jako vždy dali dokonale čerstvé ryby a pak už všichni zamířili do postele.

Následující ráno… co dodat, snídat před takovou scenérií je zážitek.

Praslin: Snídaně na Anse Lazio

Potom nás čekalo jen několik kilometrů plavby k Anse Volbert (Cote d'Or). Po příjezdu nás zastihla krátká bouřka, takže jsme vystoupili na břeh v nepromokavých bundách K-Way (nic hrozného) a odtud jsme taxíkem vyrazili do parku Vallée de Mai.

Tam se nás ujal sympatický Vincenzo, který nás provedl celým parkem a podrobně nám vyprávěl o místní flóře a fauně. Po skončení krátké prohlídky (1,5 hodiny) jsme znovu nasedli do taxíku a vrátili se na palubu. Po obědě jsme vyrazili směrem ke Coco.

Praslin: Vallée de Mai, turistický průvodce Vincenzo

Coco Island je malý klenot vystupující z tyrkysové vody. Na sněhobílé pláži tvořené výhradně rozdrcenými korály leží obrovské balvany a jako zázrakem z ní vyrůstají desítky metrů vysoké kokosové palmy. Ve vodě jsme opět spatřili pestrobarevné ryby nejrůznějších druhů. Jedinou vadou byla vybělená korálová bariéra pod hladinou, která kvůli jevu El Niño nevykazovala žádné známky obnovy. Sotva jsem vylezl z vody, čekalo mě jen pár kroků ode mě překvapení: žralok šedý, který nám přišel dělat společnost ke břehu, kam ho pravděpodobně zanesl poměrně silný příboj.

Stačili jsme se vrátit na palubu a už jsme zamířili k La Digue, kde jsme strávili noc.

Následujícího rána jsme si hned po snídani půjčili jízdní kola a my čtyři Italové, jako obvykle odvážní, jsme se rozhodli rovnou vydat po silnici s největším převýšením, která nás měla dovést k poslední pláži přístupné po silnici: Anse Fourmis. Trasa byla velmi pěkná a naštěstí místy vedla ve stínu. Všechna stoupání se dala vyjet na kole (i když já během roku pravidelně jezdím a Roberto, druhý Ital, je rozený sportovec, naše ženy musely některé úseky absolvovat pěšky… a pořádně se u toho zapotily). Po rychlém koupání jsme se vydali zpět a zastavili se u Anse Banane, Anse Grosse Roche, Anse Gaulettes, Anse Patates a Anse Severe (ta je podle mě nejhezčí). Bohužel nás cestou zpět plnou silou zasáhla tropická bouřka. Já a Monica (moje žena) jsme se rozhodli zastavit na něco k pití, zatímco Roberto s manželkou pokračovali v přívalovém dešti. Asi po 2 hodinách se počasí zlepšilo, a tak jsme si oblékli nepostradatelné bundy K-Way a znovu vyrazili. Velký pozor jsme si dávali především při sjezdech, kde nám písek a voda na asfaltu připravily pořádnou „zábavu“. Dorazili jsme k molu a k Anse La Réunion (kterou se nám nepodařilo navštívit, protože ke vstupu byly potřeba rupie, my je neměli, eura ani platební karty tam nepřijímali a nezbýval nám čas vracet se k molu, vyměnit peníze a pak jet zase zpátky). Čas, který jsme měli k dispozici, už vypršel, Monica byla unavená, a tak jsme se vrátili na palubu.

Po tradičně vynikající večeři se počasí změnilo a v noci nás zasáhla velmi silná bouřka, moře však zůstalo klidné a vítr také. Naštěstí šlo o období přechodu mezi dvěma monzuny (které jsme si záměrně vybrali kvůli klidnému moři, mírnému větru a průzračné vodě, jež jsou pro ně typické).

Následující ráno byla obloha olověně šedá a stále pršelo. Měli jsme se vydat na Cousin, ale počasí nás od toho odrazovalo, protože nikdo z nás netoužil znovu promoknout jako předchozího dne. Kapitán nás navíc upozornil, že bychom kvůli počasí pravděpodobně nic neviděli. Rozhodli jsme se tedy jako náhradní variantu navštívit Saint Pierre, kde jsme se navzdory dešti padajícímu z olověného nebe rozhodli – popravdě jen někteří z nás – vstoupit do vody a šnorchlovat.

Jakmile jsem se ponořil, obklopilo mě hejno bodloků a tisíce dalších drobných modrých rybek plavaly nad kobercem obrovských černých ježovek, čímž vytvářely překrásné kontrasty. Jen pár kroků ode mě proplul rejnok a v tu chvíli moje nadšení vystoupalo do závratných výšin. Zavolal jsem na ostatní a během 30 sekund se katamarán vyprázdnil – všichni byli ve vodě a déšť ani zatažená obloha je nezajímaly. Připomínali jsme skupinu dětí v zábavním parku, přitom nejmladšímu z nás bylo 46 let a nejstaršímu něco málo přes 70… To všechno dokáže láska k přírodě.

Na loď jsme se vrátili všichni nadšení z toho, co jsme viděli, a dali jsme si oběd. Poté jsme vyrazili směrem ke Curieuse, kde žije kolonie želv obrovských. Vystoupili jsme na pláž a začali fotografovat nejen želvy a jejich dobrodružné pokusy ukořistit potravu od turistů, ale také krásnou pláž a okolní žulové balvany.

Po návratu na palubu jsme zamířili k Mahé. Obloha se mezitím zaplnila barvami, které se měnily každým okamžikem a nutily nás pořizovat desítky a desítky fotografií nekonečného západu slunce, neobvyklého odstíny moře i oblohy. Myslím, že žádný režisér by si nedokázal představit něco takového, jako jsme tehdy viděli a zachytili na fotografiích.

Západ slunce

K Beau Vallon jsme dorazili až ve chvíli, kdy už byla nejméně 2 hodiny tma. Povečeřeli jsme a počkali do půlnoci, abychom mohli začít slavit narozeniny jedné Švýcarky, která se rozhodla zahájit oslavu přesně v hodinu svého narození. A my jsme se samozřejmě nenechali pobízet.

Následující ráno nádherně svítí slunce a po snídani vystupujeme na břeh. Celé dopoledne trávíme v Beau Vallon, na krásné bílé pláži (i když já osobně nemám rád dlouhé pláže bez skal), kde se můžete věnovat různým vodním sportům: vodnímu lyžování, jízdě na vodním skútru, parasailingu, jízdě na nafukovacím banánu a dalším, nebo si jen klidně zaplavat v průzračné mělké vodě. Vracíme se na palubu a vzápětí vyrážíme za malým závěrečným překvapením. Už jsme přesvědčení, že jsme viděli to nejlepší, ale kapitán nás chce ohromit (a daří se mu to… jako vždy), a tak nás bere na Grand Anse. Bohužel přijíždíme právě v době oběda, takže stihneme jen pořídit pár fotek a pak už míříme ke stolu, kde nám šéfkuchař poprvé připravil těstoviny: zapečené makarony s houbami, šunkou, parmazánem Parmigiano Reggiano a olivami. My Italové jim nedokážeme odolat a každý bez problémů spořádáme dvě porce. Bez ohledu na trávení si nasazujeme ploutve a masky a skáčeme do vody. Podmořský svět tu není nijak výjimečný, ale dvě malé pláže nás lákají natolik, že ve vodě zůstáváme nejméně 2 hodiny. Vylézáme vyčerpaní, ale šťastní. Vracíme se na palubu, abychom se vzápětí znovu vrhli do vody. Víme, že naše dovolená je už téměř u konce, a tak ze sebe vydáváme poslední zbytky energie.

Po návratu na palubu se osprchujeme a kapitán poté zamíří k Eden Island, kde následující ráno naše dovolená skončí. Budeme se muset rozloučit s přáteli, které už možná nikdy neuvidíme, ale s nimiž jsme si díky všemu, co jsme společně zažili a viděli, vytvořili jedinečné pouto.

Po příjezdu k Eden Island nás zaplaví smutek. Na lodi vedle nás lidé popíjejí a baví se, zatímco na té naší by bylo slyšet spadnout špendlík… Pak nás kapitán zavolá ke stolu a Daniel naštěstí předvede další ze svých kulinářských kouzel, čímž všem zvedne náladu.

Rozhodneme se, že také otevřeme několik lahví dobrého vína a společně si připijeme. Posádka a skupina turistů už neexistují, jsou tu „jen“ přátelé, kteří si chtějí vychutnat poslední společné chvíle. Ve svých srdcích i očích poznáváme to, co jsme všichni věděli už po prvním dni společné plavby: že tvoříme jeden celek, partu dobrých přátel, kteří se mají rádi a které spojuje úcta k ostatním a láska k přírodě.

Následující ráno budeme my 4 Italové jediní, kdo opustí Seychely a vrátí se do Itálie, zatímco ostatní zůstanou v tomto ráji ještě týden. Zanecháváme jej v dobrých rukou těch, kteří díky své prostotě a úsměvu dokázali pochopit, jak vzácný je poklad, o nějž se musí starat.

Seychely poznávané z paluby katamaránu rozhodně nejsou pro každého. Nehodí se pro děti, které by se nudily a kazily dovolenou ostatním, ani pro lidi vyhledávající tanec a zábavu dlouho do noci. Jsou určeny dospělým bez přehnaných nároků, tedy těm, kteří nehledají luxus, ale chápou, že skutečným luxusem je vše kolem nich: příroda, přátelství a láska.

Chtěl bych poděkovat SeyVillas za podporu při rezervaci, za všechna doporučení i za to, že neudělali jedinou chybu a proměnili naši dovolenou ve skutečně nezapomenutelný zážitek.

Rád bych také poděkoval společnosti VPM, která se zabývá pronájmem lodí a poskytla nám loď i opravdu výjimečnou posádku: počínaje kapitánem s jedinečnými zkušenostmi, odbornými znalostmi a empatií přes VYNIKAJÍCÍHO šéfkuchaře, jehož každý pokrm byl skvělý (nezapomenutelné byly barakudy a kalamáry na způsob Jesus Christ), až po úžasného námořníka, skvělého rybáře, který byl vždy připraven pomoci s jakýmkoli problémem.

Chtěl bych rovněž poděkovat všem společníkům na této dovolené (včetně posádky), jejichž inteligence, citlivost a schopnost vycházet s ostatními nám umožnily prožít NEZAPOMENUTELNOU dovolenou!

Luca a Monica