Líbánky na ostrovech La Digue a Praslin
Na čtvrtý pokus – díky, koronavire – se nám začátkem května konečně podařilo vyrazit na líbánky na Seychely. V zavazadlech jsme si kromě pořádné dávky nahromaděné únavy a spánkového deficitu z dlouhé cesty přivezli také velkou zvědavost, zda seychelská realita obstojí ve srovnání s fotografiemi.
Že jsou Seychely o něco výjimečnější než jiné dovolenkové destinace, jsme začali tušit hned po přistání. V 6:50 ráno, právě když vyšlo slunce, jsme vystoupili z letadla – na jedné straně přistávací dráhy se rozprostíralo moře s rudým obzorem, na druhé stála malá letištní budova a za ní se zvedal svah hory (alespoň na severoněmecké poměry!), zdánlivě téměř nedotčený a porostlý džunglí. Odtud nás čekalo ještě několik přesunů, než jsme dorazili do svého prvního cíle na La Digue. Na letišti šlo všechno rychle a hladce, jen jsme si vyzvedli SIM kartu (lze ji přiobjednat při žádosti o povolení ke vstupu do země, což můžeme jedině doporučit) a vyrazili minibusem k přístavišti trajektů. Tam jsme se ještě několik hodin potili v cestovním oblečení, které se na Seychely příliš nehodilo, než trajekt za skvělého počasí a klidného moře vyplul nejprve na Praslin a poté na La Digue. Už během plavby nás překvapilo, jak málo zastavěné ostrovy z vody působí. V džungli se tu a tam objeví nějaký dům, ale velké komplexy nebo dokonce celé bloky byste hledali marně.
Po příjezdu na La Digue jsme už cestou do svého ubytování zjistili, jak malé a přehledné toto místo je. Ubytovali jsme se v Le Surmer, ubytování s možností vlastního stravování a nabídkou snídaně, které tvoří odhadem deset bungalovů v typickém místním stylu. Jsou zasazené do velmi pěkné zahrady, jejíž rostliny je od sebe příjemně vizuálně oddělují a poskytují hostům soukromí. Interiér našeho bungalovu odpovídal solidnímu standardu – žádný luxus, ale vše bylo čisté a udržované, klimatizace v ložnici fungovala dobře, kuchyň byla vybavena jen tím nejnutnějším a koupelna byla čistá (i když právě té by rekonstrukce prospěla nejvíce). Na Seychelách je ovšem potřeba smířit se s všudypřítomným hmyzem. Zkrátka je tu všude mnohem více života, než na jaký jsme zvyklí ze zabetonované Evropy. Od otravných komárů přes neškodné, ale působivě velké pavouky, kteří často visí ve svých sítích podél cest (nic pro arachnofobiky), až po všudypřítomné drobné mravence. Upřímně pochybuji, že na Seychelách existuje ubytování zcela bez mravenců – dózu se sušenkami tedy raději zavírejte! Nám to vůbec nevadilo. K ubytování navíc patří malý úsek pláže s vlastními lehátky. V žebříčku seychelských pláží by se sice umístil spíše níže, ve srovnání s běžnými plážovými standardy je však stále velmi krásný.
Výhodou je také poloha: tento úsek leží na dolním konci městské pláže na La Digue, „Anse Reunion“, takže kolem téměř nikdo neprochází. Většinu času, který jsme tam strávili (leželi jsme pod skvělým stromem poskytujícím stín), jsme ji měli jen pro sebe. Poloha Le Surmer se nám celkově velmi líbila. Nachází se podle nás v hezčí, jižní části Anse Reunion, trochu stranou od „centra města“ (nebo spíše vesnice), ale všude se stále dá dojít pěšky a na kole zcela bez problémů. Navíc je odtud velmi blízko k Anse Source d'Argent.
Poté, co jsme si dopřáli dva dny čirého lenošení a aklimatizace, jsme třetí den vyrazili právě tam, přes L'Union Estate k Anse Source d'Argent. Farma ani starý hřbitov nás příliš nezaujaly, monolit byl skutečně působivý, ale nejvíce nás nadchly želvy obrovské z atolu Aldabra, které žijí u jeho úpatí a s nimiž jsme se zde setkali poprvé. Také procházka palmovými háji, jejichž stromy dorůstají do opravdu úctyhodné výšky a hrozí padajícími kokosy, byla sama o sobě krajinářsky velmi pěkná.
Anse Source d'Argent pak ztělesňuje vše, co Seychely slibují, a je těžké při jejím popisu nesklouznout k přehnané plážové romantice – je zkrátka nádherná. Pláž se mezi charakteristickými „hromadami kamenů“ táhne podél pobřeží v několika menších úsecích a poprvé nám také ukázala, jak neuvěřitelně přírodní seychelské pláže jsou. U žádné z těch, které jsme navštívili, nestála hned za pláží zástavba v první řadě; pokud vůbec nějaká byla, připadalo nám, že začínala nejdříve až ve třetí. Na pás pláže vždy navazuje přirozený pás zeleně, nejsou tu řady lehátek a jen občas narazíte na malý, jednoduše stlučený stánek, který do okolí dokonale zapadá. Stejně tomu bylo i zde, na jedné z nejnavštěvovanějších pláží, které jsme na Seychelách viděli. Ale i tady platilo, že lidí je v porovnání s jinými destinacemi stále poměrně málo. A kdo je ochoten jít dál, ten při procházce podél pláže potkává stále méně zájemců o vlastní místo ve stínu palem.
Pod jednou z nich jsme strávili nádherně pohodový den, nechali na sebe působit krásu krajiny, občas se štípli, zda je to všechno skutečné, a navzdory litrům opalovacího krému s SPF 50, koupání v tričku a útěkům do stínu jsme svou evropskou, téměř alpsky bílou pokožku hned vystavili o něco větší zátěži, než bylo zdrávo. V podobném duchu pokračoval i zbytek našeho pobytu na La Digue: střídavě jsme odpočívali na pláži u ubytování a vyráželi na výlety. O dva dny později jsme se tak na kole vydali podél severního pobřeží ostrova, které je místy znatelně „drsnější“, čím dále na východ se dostanete. Tady je síla dorážejícího moře opravdu patrná a chvílemi jsme si připadali jako u seychelské verze Severního moře.
Na severozápadě však najdete také chráněnější a pěkné pláže. V paměti nám utkvěla zejména maličká, ale krásná zátoka u hotelu Patatran – stejně jako Chez Jules, ležící poměrně daleko na východě uprostřed ničeho, kde jsme měli jednu z vůbec nejlepších večeří. Cesta zpět se pak proměnila v malé dobrodružství: kola na La Digue rozhodně nejsou štědře vybavena světly a zdejší silnice už vůbec ne – nezbývalo nám tedy než džunglí jet nebo kolo tlačit a přitom si svítit mobilem. Na tomto místě je možná vhodné dodat, že jsme se přitom vůbec necítili nepříjemně. Zejména na La Digue jsme se vždy cítili velmi dobře a bezpečně, na o něco větším Praslinu jen nepatrně méně.
Po následujícím odpočinkovém dni na pláži u ubytování jsme si ještě dopřáli večeři při západu slunce na kopci v „Belle Vue“, kterou můžeme bez váhání doporučit jak kvůli jídlu, tak kvůli výhledu.
Poté jsme znovu nasedli na kola, abychom prozkoumali tři velké pláže na jihovýchodním pobřeží ostrova – Grand Anse, Petite Anse & Anse Cocos. Cesta vede pěkně zeleným vnitrozemím ostrova až na jeho druhou stranu, kde jsme u „Grand Anse“ zaparkovali kola.
Všechny tři pláže na této straně ostrova jsou mnohem větší než menší pláže na ostatních stranách. Koupání je tu nebezpečné a stínu málo, protože vegetace začíná o něco dál od pobřeží a není tak bujná. Díky tomu byly tyto krásné, rozlehlé pláže během naší návštěvy téměř prázdné a sdíleli jsme je pokaždé jen se třemi či čtyřmi dalšími lidmi, alespoň podle našeho pocitu, nebo dokonce vůbec s nikým. Platí to především pro první dvě zmíněné pláže, o něco méně pak pro Anse Cocos . Od „Grand Anse“ se jde po vyšlapané stezce džunglí, jen s několika nenáročnými lezeckými pasážemi, nejprve k „Petit Anse“ a nakonec k Anse Cocos. Na poslední z nich už bylo o něco živěji, protože zde rostou i nějaké palmy a během naší návštěvy nabízela malá plážová chatka v poledne skvělé grilované jídlo za férovou cenu i smoothie.
Především se však na severním konci Anse Cocos nachází malá zátoka chráněná velkými skalami, kde je koupání bezpečné a představuje samo o sobě příjemný zážitek. Strávili jsme tu celý den, dokud příliv pláž téměř úplně nepohltil. Jako poslední malé dobrodružství jsme se na konci pobytu na La Digue chtěli vydat pěšky k „Anse Marron“, ukryté na jižním cípu ostrova. Všude se doporučuje objednat si průvodce, protože cesta je náročná a ne zcela bezpečná. Z předchozích podobných situací jsme ale měli zkušenost, že nás pak mrzelo, když jsme se kvůli trase, kterou bychom bez problémů zvládli sami, museli držet skupiny. Proto jsme se rozhodli, že to tentokrát zkusíme bez průvodce. Skutečnost je taková: tady by průvodce smysl měl. Znovu jsme vyrazili od „Grand Anse“, tentokrát však směrem na jih, ale nakonec jsme se museli vzdát jednu pláž před cílem.
Na tomto místě je nutné přelézt jednu z charakteristických skalních formací. Cesta se těžko hledá a bez pomoci ji lze překonat jen s poměrně velkým rizikem. Z dálky jsme ještě viděli, jak tímto místem prochází skupina s průvodcem. Naše doporučení tedy zní: zatněte zuby a průvodce si najděte.
Tím bohužel náš týdenní pobyt na tomto krásném malém ostrově skončil a my se přesunuli na druhý týden na Praslin. Hned po příjezdu si člověk všimne, že ostrov působí o něco rušněji než La Digue – najednou jsou tu zase silnice, auta, více lidí a vše vypadá osídleněji. Z přístaviště trajektu jsme se pak vydali na druhou stranu ostrova do Bliss Hotel Praslin, podle plánu hezčího z našich dvou ubytování, kde jsme chtěli trávit více času u bazénu a na pláži.
A přesně tak to nakonec bylo – hotelový areál je velmi moderní a udržovaný, pokoj byl opravdu pěkný a personál skvělý; jakýkoli menší „problém“ okamžitě vyřešil. Po rozmazlujícím prvním týdnu s nádhernou soukromou pláží pro nás byla menším zklamáním pláž „Grand Anse“ přímo před hotelem, která byla v tomto ročním období bohužel pokrytá naplavenými řasami. O tomto problému jsme předem dobře věděli a zřejmě se týká velké části západního pobřeží ostrova Praslin. Viděli jsme tu také spoustu chudáků s kolečky, kteří se očividně snažili udržovat pláže alespoň trochu čisté. Nejde však jen o vzhled. V řasách se líhnou drobné písečné mušky, které rozhodně nezůstávají pouze na pláži a jsou aktivní i přes den – i my jsme se tu po většinu dne prakticky koupali v repelentu s DEET, aby nás nesežraly. Jakmile jsme na to ale první den „přišli“ a přizpůsobili se tomu, problém byl vyřešen. Proto důrazně doporučujeme, abyste se vybavili dostatečným množstvím repelentu! Bonusem pro nás jako milovníky zvířat byly také hotelové obří želvy a kočky žijící v areálu.
Strávili jsme tu velmi příjemné, odpočinkové dny a podnikli ještě tři jednodenní výlety. Jeden den jsme vyrazili na slavnou Anse Lazio na severní straně ostrova. Protože je autem nebo autobusem přímo dostupná pouze z východní strany, museli bychom objet celý ostrov. Zvolili jsme tedy jinou možnost, veřejnými autobusy dojeli na konečnou zastávku u „Mont Plaisir“ a odtud pokračovali pěšky k Anse Lazio . Už samotná cesta autobusem je malé dobrodružství, které stojí za to. Pěší trasa je také pěkná, vede džunglí a nabízí úžasné výhledy na zátoky pod vámi.
Většinou se jde po asfaltu, místy trochu náročnějším terénem, ale celou trasu lze zvládnout bez větších obtíží. Samotná pláž byla podstatně rušnější než vše, na co jsme byli z La Digue zvyklí, ale zároveň – toto slovo se na Seychelách bohužel velmi rychle nadužívá – nádherná a rozhodně stála za návštěvu. Koupání nás tu bavilo obzvlášť, protože síla, s jakou se moře valí do zátoky, se výrazně mění. V jednu chvíli nejsou téměř žádné vlny, vzápětí vás srazí vlna vyšší než vy sami. Je to zábava, ale i když už o tom víte, čas od času vás přesto zastihne nepřipravené. Některé větší vlny navíc opravdu není radno podceňovat, takže je dobré být opatrní, abyste nakonec nebrzdili obličejem v písku. Moře tu při té příležitosti provozuje čilou burzu slunečních brýlí – jen za den, který jsme zde strávili, jsme pětkrát viděli, jak někdo ve vlnách přišel o brýle. Zároveň se po celé pláži neustále nacházejí jiné sluneční brýle, hledají se jejich majitelé a často se je skutečně podaří najít. Můj tip: před koupáním si je raději sundejte!
Při návštěvě ostrova Praslin je téměř povinností zavítat také do Vallée de Mai, přírodní rezervace ve středu ostrova. Výlet stojí za to už jen proto, abyste si mohli prohlédnout tuto skutečně poněkud zvláštní palmu, která roste pouze na Seychelách a má obrovské kokosové ořechy. Navíc jsme měli velmi milého a zábavného průvodce, díky němuž byl celý zážitek ještě lepší. Závěrečným vrcholem pro nás ale byl jednodenní výlet lodí. Nejprve jsme zamířili k miniaturnímu ostrůvku St. Pierre, kde jsme šnorchlovali, což je díky pestrému podmořskému světu Seychel opravdový zážitek. Koráli jsou bohužel v posledních letech kvůli velkým vedrům a příliš teplé vodě převážně odumřelí a teprve nyní se uměle obnovují. Odtud jsme pokračovali na ostrov Curieuse, kde se nachází chovná a záchranná stanice pro obří želvy. Poprvé jsme tu mohli vidět také želví mláďata.
Součástí výletu bylo také grilované jídlo k obědu. Odpoledne jsme se vydali na krátkou návštěvu rovněž velmi pěkné, malé Anse Georgette na severu ostrova Praslin a na závěr jsme si ještě jednou zašnorchlovali u „Anse Lazio“. Tento výlet mohu všem jen doporučit.
A pak už bohužel nastal čas rozloučit se s tímto krásným malým rájem, kterým Seychely jsou a kterým snad ještě dlouho zůstanou. Při zpáteční plavbě trajektem z Praslinu na Mahé jsme byli znovu velmi rádi, že nám SeyVillas doporučili lístky na horní palubu, protože tentokrát bylo moře opravdu rozbouřené. S několika tabletami proti nevolnosti a pohledem upřeným na horizont jsme to zvládli bez úhony – málokdy jsme však na lodi viděli kolem sebe tolik utrápených výrazů.
Z Mahé a mnoha dalších ostrovů jsme bohužel vůbec nic neviděli a zejména La Digue jsme se ještě zdaleka nenabažili – pokud budeme moci, vrátíme se!