Únik před zimou

Konečně skončilo čekání a my mohli uniknout pochmurnému počasí. Od dob mládí a probdělých nocí už uplynula tři desetiletí, takže jsme během nočního letu nedokázali pořádně usnout. Nejspíš jsme se příliš těšili. Na Mahé jsme přistáli při východu slunce, který hrál nádhernými barvami, zatímco pod námi bouřilo moře mraků.

Věděli jsme, že je období dešťů, a mysleli si, že první den bude trochu pošmourný, ale nemohli jsme se mýlit víc. Na malém letišti přímo u moře nás čekal slunečný, horký den. Opalovací krém jsme tedy museli mít hned po ruce, protože jinak se urozená evropská bledost snadno promění v račí červeň.

Po přátelské pasové kontrole a srdečném přivítání zástupci transferové společnosti Creole Agency nám do odjezdu trajektu na Praslin zbývaly tři hodiny, a tak jsme se vydali projít nevelké hlavní město Victoria. Po krátké procházce jsme se ocitli přímo v centru a hned si užili návštěvu pozoruhodného trhu Sir Selwyn Selwyn Clarke Market s velkými rybami, čerstvým ovocem a působivými stánky s kořením. Seychelané nebyli vůbec dotěrní, působili spíše zdrženlivě a hrdě. Všichni vyrůstají se třemi jazyky – kreolštinou, francouzštinou a angličtinou. Nikde ve světě pro nás komunikace nebyla tak snadná.

Dobrá rada od SeyVillas, abychom si na superrychlém katamaránu rezervovali horní palubu, nám přinesla spoustu radosti a téměř dětského výskání, pro jiné však bohužel znamenala mořskou nemoc. Po příjezdu na Praslin nás okamžitě mile přivítali a odvezli do našeho pěkného penzionu Villa Bananier u pláže Cotè dór. Zaplatili jsme sice jen za standardní pokoj, ale dostali jsme pokoj Superior – včetně Wi-Fi. Pláž a teplé moře nám daly okamžitě zapomenout na únavu. Ještě ten večer jsme si v penzionu pochutnali na výborné večeři. Ceny odpovídají evropským, alkohol je však dražší.

Procházka mezi palmami Po 36 hodinách jsme upadli do spánku plného fantazie a vychutnávali si světy pod vodou i nad ní, které snad ani nemohly být krásnější. Praslin je skvělý – palmová džungle, kreolská kuchyně a zajímavé jízdy autobusem, které nikdy nestojí více než 5 rupií, tedy asi 0,40 eura. Ráno pozdrav slunci a celý den se pak nese v příjemném proudu. Autobusem jsme dojeli přímo do Vallée de Mai, jediného původního pralesa na ostrově, kde jsme absolvovali poutavou prohlídku s průvodcem a viděli slavný ořech Coco de Mer.

Vallée de Mai Vallée de Mai Následující den jsme se chtěli vydat na nejkrásnější pláž ostrova, Anse Lazio. Protože autobus jezdil jen jednou za hodinu, měli jsme trochu času na přemýšlení. Vtom u nás zastavilo malé polo s mužem přibližně v mém věku a zeptal se, zda jedeme na Lazio, nebo do Zimbabwe. „Na Lazio,“ odpověděl jsem a hned se zeptal, kolik to bude stát. Jen zavrtěl hlavou. Byl šéfem bezpečnostní služby, mluvil pěti jazyky, byl třikrát ženatý, přesvědčený demokrat, měl 5 dětí a 6 vnoučat a věděl, o čem mluví. Byli jsme stejně staří a na stejné vlně. Povídali jsme si o rovnoprávnosti žen a mužů a o tom, jak důležité je spolu mluvit. Zdá se, že Seychelané schopnost pečovat o lásku nasáli už s mateřským mlékem, zatímco Evropané si někdy lezou na nervy v naprostém tichu.
Tuhle malou zemi, z níž vyzařuje tolik moudrosti a jasnosti, jsem si zamiloval. Odvezl nás až na pláž. Oba jsme byli ročník 1959, tedy ročník tisíciletí, jak jsme společně poznamenali. Jmenoval se Napoleon.

Pláž byla jedinečná! Bodysurfing až do vzdálenosti 30 m, průzračná voda, stinná místa, žulové skály jako z obrazu a rajská atmosféra. A ta nás neopouštěla ani dál. Na tvářích se nám usadil nepřetržitý úsměv a skoro jsme si připadali jako ve snu.

Následující den jsme se chtěli vydat šnorchlovat a vyhlédli si zdánlivě klidnou pláž, abychom unikli divokým vlnám. Nastoupili jsme však do špatného autobusu a skončili u přístaviště trajektů. Tam nám jeden taxikář vysvětlil, že vybraná pláž není vhodná, a odvezl nás na opuštěné, klidné pobřeží s útesem a ideálními podmínkami k potápění. Ještě se zeptal, zda máme s sebou něco k jídlu, protože autobus jezdí jen jednou za dvě až tři hodiny. Viděli jsme tam kouzelné pestrobarevné ryby. Odpoledne jsme pak skutečně museli dlouho čekat a čas si krátili příjemným předčítáním.

Dne 9. 2. jsme pokračovali na ostrov La Digue, známý jízdou na kole a překrásnými plážemi. K našemu výročí jsme si rezervovali úžasné ubytování – Villa Creole přímo u moře. Také tentokrát vyzvednutí i transfer proběhly dokonale a přesně podle plánu. Nejprve jsme se zabydleli, vykoupali se, předčítali si a naplno si užívali lásku, odpočinek i prosté bytí.

První večer jsme si koupili levné jídlo s sebou a víno v nedalekém malém supermarketu. O jídlo jsme se pak na pláži rozdělili s mírumilovnými psy. Při svíčkách a hodinovém lijáku jsme si užívali posezení na terase při 27 °C. Tady se člověk snadno zbaví starých neshod a vše se vyjasní. Následující den jsme podnikli výlet na kole napříč ostrovem k pláži Grand Anse, kolem zahrady koření Jardin Du Roi a želvího parku. Výběh zvířat, obehnaný nízkou zídkou, se rozkládal kolem obrovského žulového balvanu. Více než století staří obři působili trochu smutně, ale možná to byl jen můj dojem.

Grand Anse Obří želva Kolem vanilkovníků a záhonů s kořením jsme zanedlouho dorazili k pláži Anse Source d´Argent. Na druhé straně ostrova se táhne několik kilometrů jemného písku, téměř bez lidí a se skvělými podmínkami ke šnorchlování. Dále cesta vede přes malou horskou stezku džunglí k pláži Petite Anse a ještě dál k Anse de Cocos. Ohromující krása. Jedna pláž hezčí než druhá. Bohužel jsme se trochu odchýlili od správné stezky, nakonec jsme však přece jen dorazili na tu pravou pláž. Občas je zapotřebí i trochu dobrodružství. Na Anse Cocos, pro nás nejkrásnější pláži, se vlevo nachází klidná laguna plná barevných ryb.

Petite Anse Cestou zpět jsem si uvědomil, že jsem na pláži nechal ploutve. Protože se však už stmívalo, musel jsem je tam nechat. Na večer jsme si objednali menu připravené přímo v ubytování. Ani ve snu by nás nenapadlo, že dostaneme tak bohaté, krásně servírované a chutné jídlo. Yvette vaří skvěle. Tři dny jsme nemuseli chodit do restaurace, protože jsme si zbytky jednoduše uschovali v lednici na později.

Večeře Obcházení severní části malého ostrova za teplého deště a odlivu nám nepřipadalo nijak zvlášť působivé, ale předčítání pod skalním převisem při vytrvalém dešti proměnilo i tento den v nezapomenutelný zážitek.

Naší poslední zastávkou bylo Mahé. U přístaviště trajektů ke mně přišel mladík, kterého jsme poznali během cesty, a podal mi ploutve, jež jsem před několika dny ztratil. Byl jsem dojatý a nadšený. Max a Helene se od té chvíle stali součástí mé knihy, do níž si zaznamenávám setkání s výjimečnými a dobrými lidmi.

Při zpáteční cestě z La Digue přes Praslin na Mahé nám moře ukázalo svou úplně jinou tvář. Bylo klidné jako jezero a trajekt se řítil po hebké hladině oceánu. Objevili se delfíni, létající ryby svištěly těsně nad vodní hladinou a obrovská želva se vyhřívala na slunci. Zdálo se, že nám štěstí přeje na každém kroku.

Mahé je rušnější a turističtější než ostatní ostrovy. My jsme si však vybrali klidný penzion trochu stranou a také tam jsme měli pláž vhodnou ke šnorchlování téměř sami pro sebe. V Divers Lodge nám bez příplatku nabídli dražší apartmán v horním patře a dvě opravdu milé mladé ženy z Nepálu nám připravovaly ty nejlepší snídaně.

Dne 15. 3. se na pláži Beau Vallon konal trh s výborným jídlem a nápoji – kari ve všech možných variantách, tuňákové palačinky i kreolské koktejly s výraznou chutí a pořádnou silou. Hrála tradiční kreolská hudba s bubny a zpěvem, a když se náhle spustil liják, lidé se semkli pod malými plachtami stánků. Jakmile déšť ustal, zábava pokračovala. Samozřejmě jsme znovu potkali milý německý pár. Cítili jsme se bezpečně a téměř jako doma. Brzy jsme nabyli dojmu, že snad neexistuje pohodovější země, kde by člověk mohl na chvíli zapomenout na každodenní starosti. Tahle země si zaslouží naprostý respekt.

Christine a Klaus z ráje.
Bon voyage.