Seychely pro sólo cestovatele
La Digue
18. 7. 2022, přílet na letiště Mahé. Po téměř 15 letech snění tady konečně začíná moje vysněná dovolená – v přívalovém dešti severozápadního monzunu, který je pro toto roční období typický. Během následujících 10 dnů uvidím ty nejpůsobivější pláže, podniknu krásné túry a budu si užívat skvělé jídlo, milé lidi a příjemné ubytování. O některých podrobnostech bych si ale přál vědět předem, a proto vznikl tento cestopis!
Přistání v bouři a dešti bylo trochu nepříjemné, ale dopadlo dobře a nikdo za to samozřejmě nemohl. Na letišti mě spolu s několika dalšími cestujícími přivítala společnost Creole Travel Services, místní partner SeyVillas, a posadila nás do autobusu, který nás odvezl k dalšímu transferu na La Digue. Plavbu na La Digue jsem měl rezervovanou na trajektu „Cat Cocos“, a to na horní palubě. Abyste se však vůbec mohli nalodit, musíte si nejprve v kanceláři Creole Travel Services v trajektovém terminálu vyměnit poukaz od SeyVillas za jízdenku – v tom všeobecném zmatku jsem se na to musel nejdřív sám zeptat.
Samotný trajekt by byl vlastně docela příjemný – nahoře má vyhlídkovou palubu a dole klimatizovanou palubu. Po něco málo přes hodině plavby na La Digue má zastávku na Praslinu a odtud pokračuje ještě asi 15 min na La Digue. DŮRAZNĚ doporučuji, abyste se před rezervací informovali o obvyklém počasí v daném období! Podle místních je moře alespoň trochu klidné jen od ledna do května, zatímco v červenci, kdy jsem cestoval já, tam prakticky vždy panuje silné vlnobití. Prvních 15–20 min je to zábava, pak se ale začnou projevovat náročnost dosavadní cesty, extrémní dusno a podobně. Nakonec jsem spotřeboval 3 sáčky na zvracení, stejně jako přibližně 90 % spolucestujících. Velkou pochvalu si ale zaslouží posádka Cat Cocos! Zaměstnanci byli velmi pozorní a trpěliví a opravdu dělali vše pro to, aby nám plavbu alespoň trochu usnadnili. Ponaučení: Sedět na horní palubě byl dobrý nápad, dole… no… nahoře je lepší větrání. A jedno bylo jisté: Zpátky se trajektem na 100 % nevrátím.
Po příjezdu na La Digue mě opět přivítali zástupci Creole Travel Services a odvezli mě do ubytování. Tam mě čekalo srdečné přijetí v La Diguoise; majitelka Elodie na mně nejspíš jasně viděla, čím jsem si právě prošel. Za pár minut byl můj pokoj připravený, a tak jsem zamířil rovnou do sprchy a potom do postele. Pokoje byly opravdu dost prostorné, velmi čisté, klimatizované a klidné. Skvělé! Moc příjemná je také rozlehlá zahrada s bazénem, kde najdete i několik lehátek k odpočinku.
Když jsem se z cesty jakž takž vzpamatoval, půjčil jsem si na recepci na zbytek týdne jízdní kolo – bez něj se na La Digue neobejdete. Cena je více než přijatelná, přibližně 10 rupií na den. První vyjížďku jsem chtěl využít k několika nákupům, ale zjistil jsem, že obchody zavírají nejpozději v 15 hodin… Tak jsem se alespoň projel, trochu se porozhlédl a vrátil se do ubytování na večeři. Večeře v La Diguoise je bezesporu zdejším vrcholem. Nabídka je už ráno napsaná na recepci a objednat si můžete do 15 hodin. Na výběr jsou 4 různá hlavní jídla, k tomu rýže, salát a později dezert. V přepočtu stojí večeře přibližně 35 € na osobu, což je velmi výhodné! Paráda!
Následující den jsem po snídani vyrazil na nákupy. Nejprve jsem zajel do místní pobočky MCB vyměnit si peníze a hned jsem se musel vrátit do ubytování pro pas, který je k tomu potřeba… Znovu už jsem to neudělal. Mnohem rychlejší a jednodušší jsou výběry z bankomatů. Ty většinou přijímají pouze kreditní karty VISA, peníze ale máte za méně než minutu a poplatek za směnu je stejný (3 %).
Pak jsem pokračoval do supermarketu koupit několik lahví pitné vody na výlety a hned vedle jsem objevil stánek „Cable & Wireless“, místního telekomunikačního operátora. Ve všech ubytováních je sice Wi-Fi, na veřejných místech ji ale téměř nikde nenajdete. Jelikož komunikace s Creole Travel Services, autopůjčovnou a dalšími probíhá přes WhatsApp nebo telefon a můj rakouský operátor by mi účtoval 3 € za minutu nebo MB, chtěl jsem si koupit místní SIM kartu (jehlu na otevření slotu pro SIM kartu v telefonu jsem si přibalil už doma). K tomu však stánek využít nelze – SIM kartu si musíte koupit přímo v prodejně hned za ním. Také zde potřebujete cestovní pas. Samotná karta stojí jen pár drobných, požadovaný předplacený kredit si ale musíte nejprve dobít u terminálu, s čímž Vám zaměstnanci ochotně pomohou. Skvělé! Vybral jsem si balíček se 4 GB dat a říkal si, že to bude určitě stačit. Co bych ale rád věděl předem: Pouze 500 MB z toho bylo možné využít na sociální sítě (!). Říká se tomu sice „kredit na Facebook“, ale platí pro všechny sociální sítě. Smysl mi to nedával, ale skutečně to tak bylo. Alespoň po spotřebování každých 25 % automaticky dostanete zprávu s informací o aktuálním stavu.
Protože jsem ale chtěl také trochu prozkoumat okolí, nejedl jsem vždy jen v ubytování a vyzkoušel jsem i několik podniků na ostrově. Doporučit mohu „Mimi’s Cafe“ přibližně v polovině cesty z La Passe na Grand Anse – dobré jídlo a rozumné ceny. Totéž platí pro kavárnu v L'Union Estate . Velmi dobře jsem se najedl také v restauraci hotelu Le Repaire (Le Repaire Boutique Hotel). Ceny byly sice vyšší, ale vzhledem ke kvalitě odpovídající. Naopak nemohu doporučit „Fish Trap“ u přístavu. Jídlo bylo opravdu velmi dobré, za hlavní chod, dezert a koktejl jsem tam ale zaplatil téměř 70 € (!). Za totéž jsem v Le Repaire (Le Repaire Boutique Hotel) zaplatil 50 €. Velmi příjemný je také bar „Bikini Bottom“ u Anse Severe. Ceny tam byly přijatelné a od pohodových zaměstnanců navíc dostanete tipy, jak si pobyt na pláži co nejlépe užít.
Mým stálým společníkem na La Digue (a později také na Mahé) byla čelovka. Protože nikde není pouliční osvětlení a ani moje kolo nemělo světlo, ukázala se čelovka jako velmi dobrá investice.
Trochu rozporuplný vztah mám k pláštěnce. Na jednu stranu: Každý den pršelo 1–2×, někdy i pořádně. Na druhou stranu: Nikdy nebyla skutečná zima, takže nachladit se prakticky nedalo, a vždy jsem poměrně rychle uschl. Proč tedy celý den nosit pláštěnku s sebou?
Nesporným lákadlem La Digue jsou samozřejmě fotogenické pláže! Protože se to zkrátka musí, hned na začátku jsem navštívil Anse Source d'Argent. Abyste se tam dostali, musíte vstoupit do areálu L'Union Estate a zaplatit vstupné 150 rupií. Součástí areálu je také historická vanilková farma, kterou rozhodně stojí za to vidět! Na slavné pláži bohužel nikdy nebudete úplně sami – k přeplněnosti známé z Itálie, Řecka a dalších zemí ale mají Seychely vždy hodně daleko! Nejvíce návštěvníků se v národním parku pohybuje krátce po připlutí trajektů – jde o jednodenní výletníky z Mahé a Praslinu. Nejméně lidí je tu krátce před odjezdem zpátečních trajektů a po odplutí posledního spoje.
K odpočinku bych ale stejně doporučil spíše všechny ostatní pláže. Severně od přístavu se nachází Anse Severe, odkud můžete pozorovat krásné západy slunce. Během přílivu se pláž hodí také ke koupání a šnorchlování. Za odlivu musíte být dostatečně zdatní, abyste překonali korálový útes – boty do vody chránící před ostrými korály a skalami se mi během dovolené vyplatily hned několikrát! O něco severněji lidí rychle ubývá, takže na Anse Patates a především na nádherné Anse Gaulettes budete většinou úplně sami. Přístup na Anse Gaulettes je kvůli pobřežní zdi podél silnice trochu obtížný, vede tam ale poněkud skryté schodiště naproti ateliéru místního umělce – najdete ho snadno.
Při hledání Anse Reunion v obci La Reunion na západě ostrova jsem si však už opravdu zoufal. Někde tam být musí, kvůli husté zástavbě na západním pobřeží jsem ale nenašel žádný přístup, respektive žádný, který by nevypadal jako soukromý pozemek. No nic, Anse Severe toho stejně zřejmě nabízí víc.
Protože se člověk nemůže každý den jen povalovat na pláži, rozhodl jsem se navštívit také místní „horu“ Nid d'Aigle. Jako Rakušan jsem samozřejmě zvyklý na jiné hory, tento výlet ale rozhodně nesmíte podcenit! Nejdříve jedu na kole směrem k Belle Vue, dokud pro mě stoupání nezačne být příliš prudké. Kolo tam jednoduše nechávám a pokračuji pěšky. Stezka na Nid d'Aigle se bohužel hledá trochu obtížně – jako vždy a všude tu není skoro nic pořádně označené. Trasa každopádně začíná u Belle Vue, kde šipka ukazuje přibližný směr. Výstup je pak fyzicky docela náročný, zejména v tom dusnu! Důrazně doporučuji také pevnou obuv, žabky jsou tam nahoře spíše nebezpečné. Cesta se místy mění v horskou pěšinu, žebříky ani jiné pomůcky k lezení nejsou všude a občas musíte zapnout „pohon všech čtyř“ a pokračovat po rukou a nohou.
Po příchodu na horský hřeben najdete vpravo vyhlídku, podle mě tu lepší, zatímco vlevo pokračuje cesta ještě asi 15 min lesem k Nid d'Aigle. V podstatě jde o plochou skálu, po které můžete chodit nebo se na ni posadit. V době mé návštěvy byla bohužel přeplněná turisty, kteří se za žádnou cenu nechtěli zvednout a odejít. Po 20 min čekání jsem se proto vydal zpět. Pěkný je ale i samotný les!
Po 5 dnech na La Digue pokračuji na Mahé. Jak už jsem zmínil, trajektu mám plné zuby, a proto si rezervuji transfer vrtulníkem. Za 869 € získáte 3 místa k sezení a přepravní kapacitu 325 kg ve vrtulníku společnosti ZilAir. Pokud tedy letíte ve třech, náklady si rozdělíte. Vrtulník doporučuji nejen proto, že se vyhnete vlnám na moři, ale také kvůli zkrácení cesty na přibližně 15 min a úžasnému výhledu. Peníze za neuskutečněnou plavbu trajektem a kratší transfer do hotelu mi mimochodem SeyVillas připsaly na účet ještě téhož dne.
Mahé
1. den na Mahé: Po snídani čekám na převzetí pronajatého auta. Zajistily mi ho přímo SeyVillas, nikoli Creol Travel Services ani hotel, přestože tuto službu nabízeli také. Pán měl dorazit v 9 hodin, ale až po jednom telefonickém urgování skutečně přijíždí v 10. Společně auto prohlédneme a zaznamenáme stávající poškození. Také mě upozorní na poplatek za čištění ve výši 20 €, který se účtuje při nadměrném znečištění nebo množství písku. Po nepříjemných zkušenostech vytahuji po převzetí telefon a pečlivě fotím auto zvenku i zevnitř, stejně tak při vrácení. Nakonec se však ukáže, že to bylo zbytečné: Pán z Macael Car Rental je překvapivě pohodový a přátelský a vůbec ho nezajímá, že jsem poklicí lehce zavadil o obrubník, snad jediný na Mahé… To bych chtěl vyzdvihnout jako pozitivní zkušenost!
Auto je „Hyundai i10 Grand“, pro někoho zvyklého na starý Passat je to krabice od bot, ale říkám si, že jsem na dovolené sám, takže mi snad bude stačit. O několik hodin později už přemýšlím, jestli bych nemohl dostat ještě menší vůz. Silnice na Mahé jsou v zásadě v dobrém stavu, většinou jsou ale zúžené na naprosté minimum, často bez středové čáry. Nejhorší jsou však zcela chybějící krajnice a vozovka, která je téměř vždy vyvýšená nad okolní terén. Po obou stranách úzké silnice tak terén často prudce klesá a sjetí z vozovky by zaručeně způsobilo značné poškození auta. To vše v kombinaci s nezvyklým provozem vlevo – jak tu vlastně fungují pravidla přednosti? – vytváří směs, ze které nemám zrovna dobrý pocit. Naštěstí se ale na Seychelách jezdí spíše poklidně. Přestože mi ani po několika dotazech nikdo nedokázal říct, jaký je obecný rychlostní limit, kvůli chybějícím značkám začátku a konce obce na tom stejně nezáleží. Podle všeho se téměř všude smí jet nejvýše 40 km/h, na několika úsecích v okolí Victoria 65 km/h a na krátkém úseku dokonce 80 km/h.
Abych si při plánovaných výletech na pláž nezanesl nečistoty do auta, dávám přebytečnou plážovou osušku do kufru a rozhoduji se nejprve projet kratší trasu na zkoušku: k Le Jardin Du Roi Spice Garden, kořenářské zahradě v Anse Royale. Naštěstí je cesta dobře popsaná v mém průvodci, protože cedule nebo ukazatele byste na Seychelách většinou hledali marně. Na místě se dá pohodlně zaparkovat, zaplatíte vstupné přibližně 100 rupií a poté se můžete volně pohybovat po areálu, vybaveni průvodcem po rostlinách a orientační mapkou. Je to výlet, který stojí za doporučení, i když stejně jako já nemáte ani trochu zahradnického talentu. Rozhodně ale nedoporučuji zdejší restauraci: za kokosovou šťávu a palačinku jsem zaplatil v přepočtu 40 € (v jednom podniku na La Digue mě totéž vyšlo asi na 20 €…).
Potom jsem pokračoval na Anse Intendance v jižní části ostrova. Je tu velké bezplatné parkoviště a dlážděný přístup na pláž. Příjemné! Stejně pěkná je i samotná pláž, která nabízí úžasné fotografické motivy a je ideální k odpočinku ve stínu palem a stromů takamaka. Kvůli mohutnému příboji se příliš nehodila ke koupání, zkušení plavci si ale samozřejmě zaplavat mohou.
Protože mám ještě čas, jedu o něco dál na sever a chci se podívat na Petite Anse. Podle mapy mířím k pláži, až je cesta čím dál dobrodružnější a já už bych měl být v cíli. Místo jakéhokoli přístupu na pláž se tu však tyčí jen mohutné zdi a oplocení hotelu Four Seasons, včetně nekompromisně působící ostrahy, závor a podobných věcí. Jak se později dozvídám, nesmíte se tím nechat odradit! Protože všechny pláže na Mahé musejí být veřejně přístupné, musí ostraha vpustit do areálu i „obyčejné“ turisty. Dostal jsem tip, že stačí u vchodu říct, že chcete navštívit bar, a nebudete mít žádné problémy.
Poněkud zmatený parkuji o kus dál po silnici před cedulí „To the beach“. Jak se ukáže, označuje cestu k sousední pláži Anse Soleil, která je opravdu nádherná jako z pohlednice! Zvláštní je, že se na pláž musí projít skrz kavárnu (?). Možná jsem ale jen nenašel jiné přístupové cesty (?). Na tom nezáleží: Samotná pláž je každopádně překrásná a díky okolním skalám také poměrně dobře chráněná před příliš silným příbojem. Dá se tu tedy docela dobře plavat a šnorchlovat.
Následující den mířím do vnitrozemí Mahé. Nejprve přijíždím k Tea Factory, kde se můžete za pár rupií zúčastnit prohlídky. V den mé návštěvy je bohužel továrna mimo provoz, přesto si lze zblízka prohlédnout stroje i jednotlivé prostory. Nakonec si dopřávám velmi dobrý vanilkový čaj a odnáším si několik suvenýrů. O kousek dál po silnici se nachází Mission Lodge Lookout – ruiny misijní školy a vyhlídka, kterou navštívila i královna. Naproti vchodu je prostorné parkoviště a pokladna. Po areálu Mission Lodge Lookout se pak můžete volně pohybovat, dostanete informační leták a různé tabule na místě popisují ruiny i historii této lokality. Spolu s vyhlídkou jde o opravdu pozoruhodné místo! Dále se chci podívat na Petite Anse, ale v horách jsem hotový mnohem dříve, než jsem čekal, a tak se cestou zpět zastavuji u vodopádu Sauzier. Zaparkovat lze buď dole u kostela, nebo vyjet až úplně nahoru, kde je místo přibližně pro 6–7 aut. Když jsem tam byl já, nikdo jiný tam nebyl. Úplně nahoře na Vás čeká také pokladna se vstupenkami k vodopádu. Vstupné stálo, myslím, 50 rupií, což je přijatelné. K vodopádu pak vede krátká, nenáročná pěšina a na jejím konci uvidíte opravdu krásný kout přírody!
Když už jste nahoře, chcete samozřejmě vidět také nějakou pláž! Pokračuji proto kousek dál na Port Launay South Beach, kde se dá bez problémů zaparkovat a navštívit lagunu. Příslušná pláž je bohužel plná turistů, což bude nejspíš způsobeno zdejším resortem, který naštěstí nabízí několik dobrých barů a restaurací. Úplně na západě ale nacházím klidný kout a vyrážím šnorchlovat v zátoce. Viditelnost pod vodou je toho dne poměrně špatná, přesto to byl pěkný výlet a plavání mi udělalo dobře.
Protože mám stále ještě čas, rozhoduji se prohlédnout si Baie Ternay, která leží o něco severněji. Cesta autem je mimořádně náročná – úzká, strmá a nepřehledná silnice nabízí jen minimum míst k vyhýbání, takže musím několikrát couvat a sjíždět na nebezpečnou krajnici. Po nějaké době toho mám dost, nechávám auto stát a posledních přibližně 1 000 m jdu pěšky. Cestou opakovaně míjím „obydlí“ stovek pestrobarevných krabů a pozorovat tu lze také různé druhy ptáků. Z pevniny je Baie Ternay bohužel jedním velkým zklamáním: Pláž je odhadem 10 m široká a všude kolem se rozprostírá neprostupná džungle. Netuším, co tu autor mého průvodce viděl… Z moře, kam se dostanete lodním taxi, ale zátoka rozhodně má co nabídnout, takže bych doporučil spíše tuto možnost (podle toho, co jsem četl, lodní taxi vyplouvá z Port Launay nebo Beau Vallon). Pokud Vás zajímají opuštěná místa, Baie Ternay přece jen stojí za návštěvu: Kousek před zátokou najdete ruiny vesnice včetně kostela, které už z velké části pohltila džungle.
Na další den mám v plánu výlet na sever, kvůli kterému se člověk nevyhnutelně musí projet přes Victoria, a seychelská mentalita se opět hlásí o slovo: Nikde žádné značení ani směrovky, chaotické vedení dopravy, dokonce ani navigace v mobilu pořádně neví, co se tu děje. Spolujezdec s orientačním smyslem, navigací a mapou by teď měl cenu zlata! Velmi dobře se dá zaparkovat na velkém parkovišti poblíž historického muzea, kde už čekají přátelští pracovníci, kteří řidiče navádějí. Parkovací lístky je však nutné koupit zvlášť v malém supermarketu na druhé straně ulice – platnost lístku se aktivuje až zaškrtnutím nebo setřením dne, měsíce, roku a času. Propiska v autě by se teď hodila! Koupím navíc kolu a věnuji ji pracovníkovi parkoviště, který mi za to dá několik tipů. Jako první navštívím historické muzeum, jeden z mých osobních vrcholů celé dovolené! Jako velký fanoušek historie jsem nejspíš trochu zaujatý, ale v této dvoupatrové budově je na každém kroku vidět smysl pro detail. Třešničkou na dortu je pro mě výstava státních darů v horním patře – zajímavá a zároveň vtipná! Přímo před muzeem stojí Clock Tower, který je současně hlavním dopravním uzlem Victoria. Protože tudy později musím projet a vytvořila se tu pořádná, nepřehledná zácpa, posadím se do kavárny a pozoruji tok dopravy – bylo to velmi poučné! Poté se vydám na obchůzku města. Ukáže se, že všichni místní, se kterými jsem o něm předtím mluvil, měli pravdu: Victoria toho moc nenabízí :-D Prohlédnu si nápadný hinduistický chrám a několik minut sleduji ruch na Sir Selwyn Selwyn Clarke Market, pak mi dojdou nápady. Takže znovu do auta a jedu dál.
Další zastávkou je Bel Ombre jižně od Beau Vallon, kam se z Victoria dostanete po jako vždy úzké a klikaté silnici. Chci se podívat na stezku Anse Major Trail a řídím se pokynem v průvodci: Stačí prý dojet na konec „normální“ silnice a zaparkovat u restaurace „La Scala“. Průvodce už bude nejspíš staršího data, protože mezitím tam parkování zakázali… Zaparkuji tedy ve výklenku asi 100 m zpátky. Dalo by se pokračovat dál směrem k Anse Major Trail po náročné jednoproudé silnici. U začátku stezky pak může zaparkovat přibližně 10–15 osobních aut, ale už brzy odpoledne tam bylo docela plno.
Samotná Anse Major Trail se však rychle stává naprostým vrcholem mé dovolené! Cesta je dobře zpevněná a zbavená porostu a nabízí úchvatné výhledy na zátoky u moře i hory ve vnitrozemí zahalené mlhou. Také zde platí: Žabky jsou špatná volba! Stezku sice není nutné zdolávat v „režimu pohonu všech čtyř“ jako na La Digue, ale kluzké skály se objevují každých pár metrů. Na konci stezky leží příjemná pláž Anse Major. Ta je bohužel poměrně hojně navštěvovaná, protože zde přistávají také lodní taxi, přesto si ale najdu klidný kout, kde se mohu uvelebit a šnorchlovat. Pozor: Z turistické stezky se na pláž nedostanete suchou nohou! Moře pevninskou šíji úplně odplavilo a několik metrů se musíte brodit vodou přibližně po kolena. Je třeba s tím počítat! Cestou zpět mě opět zastihne přeháňka, která asi po 15 min ustane. Teď už jsem trochu otrkaný, počkám, až déšť zeslábne, a pokračuji v mírném dešti, což bylo vlastně docela příjemné
Mým původním cílem pro tento den bylo podívat se na západ slunce v Beau Vallon. Znovu tedy nasednu do auta a vyrazím z Bel Ombre na sever. Podle mapy tam stejně vede jen jedna silnice, takže by ji mělo být snadné najít. Alespoň jsem si to myslel… najednou opět stojím před Clock Tower ve Victoria… zřejmě jsem měl někde odbočit doleva. Zase žádné dopravní značky, žádné značení… měl jsem použít navigaci! Když už jsem ve Victoria, rozhodnu se vsadit na jistotu a objet autem severní cíp ostrova, odkud se do Beau Vallon zaručeně dostanu. To funguje docela dobře, na místě je spousta parkovacích míst a slušná nabídka restaurací. Na pláži jsou samozřejmě i pouliční prodejci a samozřejmě se Vás pokusí napálit – pozor! Samotný západ slunce je bohužel kvůli husté oblačnosti trochu zklamáním, ale dobře, za to Beau Vallon nemůže. Za tmy se pak autem vracím do Pointe au Sel. Jeden nával potu střídá druhý: Žádné pouliční osvětlení, úzké silnice, lidé a neosvětlená kola na vozovce… pohybovat se v noci po seychelských silnicích vyžaduje pevné nervy.
Začíná předposlední den, co velkého ještě podniknout? Na program tedy zařadím návštěvu nedaleké destilerie Takamaka Rum Distillery . Ukázalo se, že je to opravdu pohodové místo! 3× denně se zde konají bezplatné prohlídky, které velmi energická průvodkyně vede podle přání v angličtině nebo francouzštině. Spousta informací podaných vtipně a s lehkostí, paráda! Na konci prohlídky lze ochutnat různé druhy rumu a až zde se platí – u pokladny v obchodě si můžete koupit náramek opravňující k degustaci. Ochutnávka za 150 rupií za to rozhodně stála! Každý druh Vám podrobně představí a zdarma dostanete také vodu. Vřele doporučuji! Zbytek dne pak strávím na Anse Royale – tu ovšem mohu doporučit jen s výhradami. Téměř žádný stín a poměrně úzký pruh pobřeží. Pouze úplně na severu, poblíž ostrůvku Souris, se nachází malá chráněná část pláže, kde se dá také velmi dobře šnorchlovat. Klidně tam můžete strávit 1–2 hodiny!
Poslední den jsem pak odpočíval na pláži a v zahradě Crown Beach Hotel , neustále ve stínu a většinou v tričku, přesto jsem se spálil – slunce tu má opravdu sílu, ochranný faktor 30 byl zjevně příliš nízký! Příjemné bylo, že poslední den byla v ceně snídaně i odpolední čaj a před odjezdem mi umožnili také se osprchovat; při odhlášení mi to dokonce sami nabídli. Navíc jsem si ještě dlouho povídal s paní na recepci o životě na Seychelách, což bylo velmi zajímavé!
Během pobytu na Seychelách jsem také přemýšlel, jaký suvenýr bych mohl přivézt domů mamince – nakonec jsem našel čaj „Seyte“ z Tea Factory a několik sáčků koření z Jardin du Roy. Ani po důkladném pátrání na nejrůznějších vládních stránkách jsem však nezjistil, zda je povoleno odvézt si domů i jiné „přírodniny“. Jediné, co se mi podařilo dohledat, bylo, že se nesmějí odvážet mušle, protože v nich žijí krabi. Ale co kokosové skořápky? Hrst písku? Nikde to nebylo upřesněno. Nakonec jsem si tedy nic dalšího nezabalil, abych se vyhnul problémům na letišti.
Ještě poznámka k mořské trávě: Téměř každý, koho jsem se doma ptal, mi cestu v monzunovém období nedoporučoval, protože se tu prý všude vyplavuje spousta zapáchající mořské trávy. Na La Digue jsem žádnou nenašel a na Mahé se objevovala jen ojediněle, o větším množství nemohla být řeč.
